HISTORIE

Antika jako prvopočátek

Nejvýznamněji se na historii antiky podílejí bohové a filozofové, kteří také hrají důležitou roli v magii starověkého Řecka a Říma.

Tak jako se ve starověkém Egyptě kladl největší důraz na rituály zajišťující úspěšný posmrtný život, tak se ve starověkém Řecku klade největší důraz na sny a rituály s nimi spojené. Sny byly jakousi odpovědí na otázky, které lidstvo trápilo. Dokonce sny byly hluboce spojeny s tehdejší filozofií a i s náboženstvím. Byla to poselství bohů, kteří tak říkali, co lidé mají nebo nemají dělat. Takové sny přijímali hlavně kněží. Sny byly vůbec brány velice vážně, hledaly se v nich cesty do budoucna a způsoby komunikace s bohy a jinými nadpřirozenými bytostmi. Radu při výkladu snů hledávali Řekové ponejvíce v delfské věštírně. Xerxa prý k výpravě do Řecka pohnuly tři sny, přesto, že se protivily jeho vlastnímu úsudku. Měl dát raději na svůj úsudek, protože v Řecku to s ním nedopadlo dobře.

Jeden z prvních snářů sestavil koncem 5.století př.n.l. Aristandros z Telméssu, vykladač snů Alexandra Velikého, další pak Apollónios z Attaleie, Panysis z Halekarnássu a další.

Antickým racionalismem se vyznačuje snad nejvýznačnější antický Snář či Výklad snů stoika Artemidóra z Efesu z 2.století n.l., který byl učený a zcestovaný. Je pokračovatelem tehdejší řecké tradice, jeho myšlení je analytické a systematické, a pracuje s obsáhlým, nade vší pochybnost empiricky získaným materiálem. Sen dělí na dva druhy: na sen jako takový a na snová vidění (hypnoi, oneiroi theórématikoi), která jsou pro něj nositelem vlastní informace o budoucnosti. Usiluje o pochopení a výklad snu na základě znalosti stavu osoby, jíž se sen zdá. Snová vidění dělí na dvě základní kategorie: jedna jsou theórématická, totiž taková, která se naplní tak, jak je snící viděl, druhá, allégorická, obsahují vidění v alegorické podobě, v hádance, kterou je třeba rozluštit.

Staré Řecko mělo svoji magii, tedy spíše čarodějnictví, které se odráželo například na pověstných thesálských čarodějnicích a jejich krvavých rituálech, nebo na starořeckých čarodějnicích strigách a lamiích. Řekové vytvořily pojem pro černou magii „goéteia“.

Římané zrovna tak jako Etruskové věřili v posmrtný život, zobrazovali v hrobkách zemřelé, jak užívají slastí ráje, na římské sarkofágy byly vyobrazovány různé symboly a výjevy z mýtů, zvláště o bohyni Seléne a Endymióna, Érota a Psyché,…To od Římanů jsme získaly zvyk klást na hroby květiny, kladly na ně zvláště růže jako symbol obnoveného života.

Některé obřady byly velmi staré, tak například na začátku a na konci válečného období – v březnu a v říjnu procházeli městem saliové (skákači, tanečníci) – čtyřiadvacet kněží boha války Marta – procházeli městem oděni do starých bronzových brnění, špičaté čepice a červeně a purpurově vyšívaný oděv, tančili a zpívali. Rok co rok přicházeli mladíci do jeskyně na Palatinu zvané Lupercal (Vlčí místo), v níž tradice umístila doupě vlčice, která napojila svým mlékem podle báje Romula a Rema, obětovali tam psa a několik koz a pomazali se jejich krví, pak běželi podél hranice starého města, kde kdysi stávala hradební zeď, měli bederní roušky ze psí a kozí kůže , v rukách potom drželi pruhy kozí kůže a každého na potkání jimi uhodili. Zvláště pak ženy, kterým tak měli dopomoci ke klidnému porodu a neplodným zajistit dítě. Těm bujným mladým mužům se říkalo „kozli“, ti byli známí svou bojovností a sexuální výkonností. Obíhání města mělo vytvořit magický kruh, který měl držet dobro uvnitř a nepropustit nic zlého. Bičování kůžemi mělo symbolizovat povzbuzení sexuální energie a odhánění démonických sil.

Čarodějnice uctívaly především měsíční a podsvětní bohyně (Dianu, Selénu, Proserpinu), neplodné to panny nebo čarodějky, vládkyně temnot, ale především Hekaté, uctívanou v noci na rozcestí vytím. Měsíc byl spojován hlavně s ženským menstruačním cyklem a tedy s plodností.

Nejznámějšími mýtickými čarodějnicemi antiky byla vědma Kirké, jejímž otcem byl mág Aiét, vlastnící zlaté rouno, a která žila na ostrově Aiasia nebo Áia (poblíž dnešní Elby). Podle báje proměnila Odysseovy společníky ve vepře, jen na Odyssea kouzlo nepůsobilo. Čarodějka se pak do něj zamilovala, jeho i jeho zpět proměněné společníky pak rok hostila. Dokonce mu umožnila navštívit podsvětí a promluvit s padlými přáteli z Troje. Její neteří byla známá kouzelnice Médea, dcera kolchidského krále Aiéta, která z lásky k Iasonovi dopomohla k zlatému rounu, když získala od Hekaté kouzelnou mast, chránící před ohněm. Médein tragický konec je známý. Iason ji a jejich děti po čase opustí kvůli jiné ženě, ona pak ji i své děti zabije a sama odlétá do rodné Kolchidy. Dále bychom mohli jmenovat Horatiovu čarodějnici Canidii nebo Erichto, „hrůznokomickou čarodějnici“ z Lúkiánova díla Pharsalia.

Hlavní část magie tvoří v té době kulty různých bohů. Například kult boha Dionýsa. V prvním století našeho letopočtu se u Římanů rozmohl kult bohyně Isis (v Řecku se začal šířit už za dob Alexandra Velikého ve 4.století př.n.l.) a nějakou dobu soupeřil s rozmáhajícím se křesťanstvím, které neváhalo od něj přejmout nějakou symboliku. Například Isis je znázorňována se svým na klíně jí sedícím synem Hórem a symbolika Panny Marie a Ježíše je na světě. Isis měla různé podoby jak v Řecké tak Římské kultuře. Dalším kultem byl například kult Kybelé a Mithry. V kultu bohyně Kybelé se kněží často při přijímacím rituálu sami vykastrovali a svá varlata obětovala na oltář této bohyni. Kult boha Mithry byl oblíbený zejména u obchodníků a římskými legionáři. Velký význam v dějinách magie mají staré italské pohanské kulty s magickými rituály, příbuzné kultům starých gnostiků, ale směřované spíše k čarodějnictví. Byly to zejména strašlivé kulty starých Etrusků, v nichž se objevovali prvky démonické magie se strašlivými sexuálními praktikami. A některé z těchto kultů sahá až do dnešních dob. Například italský kult bohyně Diany, který má bohatý folklor sahající až do dávných dob. Tento kult popsal Ch.G. Leland ve své knize roku 1899. Má příznačný úvod:

Toto je curriculum (vangelo) čarodějnic:

Diana se oddávala hluboké lásce ke svému bratru Luciferovi, bohu Slunce a Měsíce, bohu světla (splendor), který byl tak hrdý na svou krásu a který byl kvůli této své hrdosti vyhnán z ráje.

Od svého bratra počala Diana dceru, které dala jméno Aradie.

V oněch dnech žilo na zemi mnoho bohatých a mnoho chudých. Bohatí učinili z chudých své otroky.

V oněch dnech bylo mnoho otroků, s nimiž bylo krutě zacházeno. V každém paláci mučení, v každém zámku hladomorny s vězni…“

V antice se to hemžilo nejen mágy, ale i astrology a alchymisty.

Vyspělá civilizace egyptská

Magii Egyptu se připisuje obrovská moc. Ba dokonce se magie Egyptu popisuje jako prvopočátek magie. Ale jen těžko říct, zda tomu je, jelikož magie nezná čas. Je stará tisíce let a čas je tedy pro ni nepodstatný. V podstatě až do dnešních dob nás ohromují záhady starověkého Egypta, jako jsou pyramidy, swingy a další záhadné stavby a kouzlo hieroglyfů, kterému mnozí nedokáží odolat. Co však bylo podstatou jejich stvoření? Existuje teorie, že Egypťané byli za své doby přímo spojeni s mimozemskými bytostmi, které řídily jejich životy a představovali pro ně bohy a učitele. A že právě díky nim dokázali tak precizně postavit pyramidy, které jsou známé svojí přesnou geometrií. Dokonce jim prý vedli ruku při psaní hieroglyfů a také způsobili jejich zkázu. Pokud se zaměříme na zkázu jako takovou, zjistíme, že snad každé náboženství mluví o velké potopě světa, která zničila lidstvo. Přežilo jich málo. Bylo to snad proto, že mimozemské bytosti viděli zlo mezi lidmi a rozhodli se je tedy ztrestat?

Vrátíme-li se k tajemným symbolům, usoudíme jako jeden z nejvýraznějších sfingu, která je podle Plutarcha symbolem okultní moudrosti. Hermes Trismegistos (Hermes Trojmocný, protože se v něm prý stýkají tři božstva – egyptský bůh Thot, řecký Hermes a římský Merkur, nebo také proto, že byl největším králem, knězem a filozofem nebo průvodcem alchymie, astrologie a magie), je otcem nejvyspělejší formy západního esoterismu. Dokonce i Alexandr Veliký (Makedonský) se roku 332 př.n.l. zajímal o jeho mumii, u které se prý seznámil s nejzákladnějšími principy esoterického učení, které obsahovala tzv. Smaragdová deska (o jejím původu se vedou dohady, pravděpodobně však staroegyptský), kterou nalezli v jeho rukách. Mělo se za to, že byl jakýmsi spojením mezi zaniklými světy a civilizací egyptskou a antickou. Tento Bůh tedy stvořil vše a byl považován za mimozemšťana (odtud teorie viz. výše). Prý dokonce zavedl hieroglyfy, vybral si skupinku lidí, které pak sjednotil a naučil je svému vědění. Váhal, zda má své umění předat, a proto se radil s nejvyšším bohem Amónem, který vyjádřil obavy, Hermés ho ovšem neuposlechl a toto vědění předal již zmíněné skupince lidí, kteří tedy znali jeho písmo, neboli hieroglyfy. Pro zábavu prý založil hru v kostky a šachy, protože měl obrovskou zálibu v číslech a matematice. A také stál u kolébky astronomie, protože bohové nejsou prý nesmrtelní a po své smrti stoupají na oblohu a mění se ve hvězdy a souhvězdí jako například bůh Hór, který se stal Orionem. Je mu připisován vznik Smaragdové desky.

Interpretů je velmi mnoho, a to je důkazem, jak tato kniha byla důležitá nejen pro mágy, čaroděje a historiky, ale hlavně pro filozofy, kdy například bod č.3 se stal jedním tématem k debatě, která vlastně je ta jediná látka, ze které všechno vzniká tím jedním postupem a jakým postupem. To se například stalo předmětem řeckých filozofů (Thalés z Míletu, Anagimandros, Anaximenés, Herakleitos)

Magii starého Egypta nelze hledat ve „staroegyptském čarodějnictví“, v její pokleslé lidové formě, ani v naprosté většině průpovídek z Knihy mrtvých, které kdysi shromáždil egyptolog R. Lepsius. Obsahují ji však rituály „otevírání úst a očí“, sloužící k přípravě mrtvého pro záhrobní život, magické kříže jako jsou ankh či sloup djed, některé amulety např. skarabeus, magické formule chránící cestu mrtvého a otevírající mu přístup k Západu, pojetí duše „Ba“ a životní síly „Ka“ a především je magické pojetí světa a člověka obsaženo v monumentální stavbě Cheopsovy pyramidy, která nebyla jen hrobkou, ale i zasvěcovacím střediskem. Svědčí o tom přes 106 m dlouhá sestupná chodba k původní komoře se sarkofágem, která má sklon 26°17‘ a je neobyčejně precizně vybudována tak, aby byla zaměřena na Polárku. Podle okultistů sloužila zasvěcovaným k nahlížení do astrálního světa.

Výrazným magickým symbolem je „Horovo oko“, had Ureus na čele faraónů. Magický základ měl chrámový spánek v Sethově chrámu v abydu, který sloužil k navození divinačních snů (historicky první známý snář byl sepsán hieratickým písmem). Farao a mág Nektanebos II. nechal snít makedonskou královnu Olympii takový magicky ovlivněný sen, aby ji přiměl k určitému rozhodnutí. Toto divinační snění bylo spojeno s určitým rituálem, odehrávalo se také v jeskyních. Kdo si přál mít takový sen, byl uveden do hluboké jeskyně, kde hořela lampa a jejíž prostředí bylo prosyceno zvláštními vůněmi. Musel soustředěně hledět do světla lampy, až spatřil boha snů, pak si potřel oči zvláštní mastí (její složení se dosud zachovalo), ulehl na rohožku a oddal se spánku , v němž získal sen, který mu byl odpovědí na danou otázku.

Rituál otevírání úst a očí se odehrával před mumií a sloužil přípravě mrtvého na posmrtný život.. Mumie bývala nahrazována sochou mrtvého. Rituál se odehrával v předsíni hrobky za přítomnosti pozůstalých a skupiny lidí, reprezentujících „Hórovu gardu“. Sloužilo jej několik kněží s přesně vyhrazenými funkcemi, jeden z nich se zvláštní holí připomínající ztuhlé tělo hada (původně prý byl používán skutečný had uvedený zvláštním hmatem do kataleptického stavu), dotýkal úst a očí sochy nebo mumie zemřelého, zatímco druhý recitoval magický text. Dvě kněžky reprezentovaly Isidu a Nephys. Velmi vyvinutá byla magie amuletů, které byly zhotovovány z karneolů, tyrkysů, lapisu lazuri a dalších polodrahokamů a nesly vyryté znaky, zejména Hórovo oko. Nejznámějším amuletem byl skarabeus (chapre).

Provádělo se zejména očarování nenávistí nebo láskou.

Základními prostředky magie Egypta byly obraz, slovo a nástroj (například hůl seb-ur, sloužící k již zmíněnému rituálu otevírání úst a očí). Magie byla zaměřena nejen na ovládání věcí pozemských, ale hlavně na věci posmrtného života. V mnohé literatuře se dozvíme o rituálech spojovaných s cestou na onen svět. Musíme však rozlišit lidové čarodějnictví a vysokou magii, vyhrazenou kastě kněží. Ti se učili speciálním postupem a z posvátných textů psaných hieroglyfickým písmem. Římský císař Dioklecián prý všechny tyto texty nechal spálit, ale mezi okultisty se traduje legenda o tajné kastě kněží, kteří si říkali Krata Repoa, která prý tyto texty uchovávala. Ovšem toto umění bylo zachováno hlavně pro použití černé magie.

Egyptskou magii dále obklopuje oblak zvaný prokletí, kdy mnozí archeologové, kteří se opovážili rušit klid faraónů. V roce 1922 objevil archeolog H. Carter, financovaný lordem Carnarvonem v Údolí králů, které bylo nekropolí faraónů nové říše, hrobku faraóna Tutanchamona (Tutench-Amuna), který zde byl pohřben 3263 let. V listopadu téhož roku přijel lord Carnarvon z Londýna, aby se účastnil otevření hrobky. V předsíni hrobky našel hliněnou destičku s hieroglyfickým textem prokletí (ostrakon): „Smrt zabije svými perutěmi toho, kdo ruší klid faraóna.“ Objev této destičky byl zamlčen. Jeden z dělníků přiběhl za Cartrem se zděšeným křikem , že do klece s Carterovým oblíbeným kanárkem vnikla kobra a ta ho pozřela. Krátce na to lord Carnarvon zemřel. Před svou smrtí v agonii opakoval: „pták mi drásá obličej“. A to zaujalo ředitele Egyptského muzea v Káhiře Alí Hasana, který si vzpomněl na zaklínadlo, ve kterém se říká: „supice Nechbet, ochránkyně králů rozdrásá obličej každému, kdo znesvětí nějaký hrob “. V době otvírání hrobky došlo k náhlému zatmění Slunce a náhlému déletrvajícímu výpadku elektrického proudu. Každý kdo přišel ke styku s mumií, zemřel. Při fyzikálním měření kosmického ultrazáření na zjištění dalších komor v pyramidě v Gíze se přístroje zbláznily a už od začátku vyváděly. Staroegyptská magie zůstává záhadou, kterou není bezpečné rozluštit. 

Přátelé stromů zvaní Keltové

Dokonce i Keltové náleží k starověké magii, na které se velice silně podíleli. Možná silněji než Řekové se svými sny a Egypťané s posmrtným životem. Jejich magie byla totiž magií přírody a právě od nich pochází slavný kult Wicca, o kterém se ještě budu zmiňovat.

Proč právě přátelé stromů? Právě proto, že jako jedni z prvních uctívali právě stromy. Říkali, že lidé mají jejich vlastnosti. Pokud se vrátíme v čase, mnoho národů právě po Keltech vzývá stromy.Strom ve filozofii hraje velice důležitou roli. A to ve filozofii nejen Keltů, ale i dalších národů.Strom byl odedávna mocným symbolem. Mnohé kultury, ne-li všechny, ho ve své filosofii zobrazovaly. Podívejme se ne některé z nich, a co pro ně strom znamenal.

Indická tradice zobrazuje symbol stromu rostoucího obráceně – jeho kořeny jsou v nebi a větve pod zemí – takto má být symbolem životadárné síly Slunce ve světě fyzickém a duchovního světla ve světě duchovním. Může to být také symbol vývoje a veškeré existence z určitého prazákladu: kořeny reprezentují zásadu veškerých jevů, větve zase konkrétní a podrobné uskutečňování této zásady.

V kabale a Islámu se objevuje strom jako strom štěstí.

V bibli strom především představuje dvojí význam: strom života a strom poznání dobra a zla, neboli pokušení jednat proti božským přikázáním, jelikož jablko podané Evě v ráji bylo ze stromu – jabloně.

Téměř ve všech starověkých kulturách se objevuje hetický strom poznání, který je jedním z velice populárních symbolů filozofie. Slouží jako prostředník k pochopení nadpřirozených jevů a životních pravd. Má také sloužit k pochopení druhého člověka a dopomoci k uzavření trvalého příměří ve společnosti.

V Číně je stromem, sloužícím proti zlým vlivům broskvoň.

Obraz stromu se vyskytuje v mnoha smyslech a jako symbol téměř pro cokoliv. Někde se užívá strom jako symbol smrti, víry, pokory i naděje. Vrba je označována za symbol tajemství a smutku. Naše lípa je označována za národní strom snad i kvůli své síle. Nebo známý kanadský javor. Proč různé národy přisuzují svým zemím národní stromy? Říká se, že vydávají určitou sílu, kterou mohou lidé přijmout za svojí.

Keltové dokonce spojovali datum narození a povahu člověka s určitým stromem a z toho všeho vznikl určitý kalendář, kde například již zmiňovaná lípa značí lidi, kteří si cení stabilizovaného a pohodlného života, diskrétní, taktní, vyrovnaní. Nestálí v názorech a citech. Často se nudí. Žárliví, vyhledávají partnery s podobnými názory a jsou narozeni v datech od 11.3. – 20.3. nebo 13.9. – 22.9. Pro Kelty však byl králem mezi stromy dub. Byl základem celé jejich filozofie. Jeho rozložitá kultura má podebírat oblohu. Je symbolem zdraví, síly a dlouhověkosti. Dokonce existují názory, že název Druid (neboli Keltský duchovní vůdce) pochází z indoevropského slova, které řecky zní „drys“ a znamená dub. Pro Druidy byl dub posvátným stromem života, extraktem božího učení. Proto také věštby prováděli ve stínu koruny dubu. Dokonce ve snaze umocnit své schopnosti jedli dubovou kůru. Během jarního rozpuku Druid uťal speciálním zlatým srpem dubové jmelí, které používal k léčbě špatně se hojících ran a k odpuzení zlých démonů. Jmelí položené na práh mělo odvrátit morovou nákazu a vypudit myši a krysy.

Dub byl uctíván i v mnoha dalších kulturách. Například Slované skládali oběti potravin vždy pod dubem – symbolem hlavního boha. Litevci věřili, že dubové listí zavěšené na krku je ochrání proti neštěstí, Lotyši a Žmudini považovali staré ztrouchnivělé stromy za domov duchů.

Moderní radioskopické zkoušky dokonce prokázaly, že vibrace dubu jsou schopné navrátit rovnováhu narušenému organismu. Lze jím prý díky červenému dřevu (označovaným za vyzařovatele tepla), léčit anemii, všeobecnou slabost a křivici. A díky antiseptickým vlastnostem k léčení ekzémů a následků popálenin.

 Vyvstává otázka, proč různé, na sobě nezávislé, kultury označily strom za hlavní symbol jejich filozofie. Co v nich vyvolalo názor, že stromy se podobají bohům? A proč je užívají v mnoha svých dílech dávní i novodobí autoři? Snad pro ně samé? Snad proto, že se chovají jako lidé? A otázka zní, kdy strom zemře? Když ho pokácí, může vyrůst na pařezu rostlina a stejně tak na useknutých větvích. Kde má tedy strom své centrum života? V kořenech, nebo v kmeni a větvích?

A tohle vše Keltové věděli. Dokonce z lásky ke stromům vytvořili nový kult. O Keltech samotných bychom mohli hovořit roky a roky a nevyčerpali bychom témata. Ale vraťme se k jejich magii. Již jsem se zmínila o postavách keltské kultury, tedy o druidech. Uctívaných osobách, které plnili funkci čarodějů, léčitelů, poradců, soudců, filozofů, proroků, lékařů…Jejich umění bylo vskutku veliké. Prý dokonce znali tajemství zemského záření. Díky víře v zemské záření dokonce šlehali své děti, dobytek a ženy proutky v období Vánoc, aby z nich dostali negativní náboj způsobený zářením. Mimochodem, tento zvyk se uchoval do dnešních dob, kdy se užívá o Velikonocích. Svými stříbrnými a bronzovými šperky se chránili proti zlým démonům a čarodějnicím. Mnohé symboly a amulety se dochovali až do dnešních dob a lidé je stále používají, aniž by věděli, že pocházejí přímo od Keltů. 

Germáni, ti, co dali světu runy

Lidé si občas dávají dohromady Kelty, Germány a Slovany, díky době jejich výskytu a podobnosti některých rituálů a tradic. Je pravdou, že například přinášení lidských obětí, věšení a topení zajatců a odsouzených a zajatců, se vyskytovalo ve všech třech národech.

 Germáni měli posvátnou sochu bohyně Matky-Země, která putovala celou zemí na vozíku, taženém krávami. Té se darovali i lidské oběti.

Své mrtvé většinou spalovali, ale z hlediska magie, stále patřili ke své rodině a byli při významných rozhodnutích přítomni alespoň v urnách a tázáni na radu. S magickými úkony byly u Germánů spojovány především ženy, které také měli značnou úctu. Jejich postavení bylo různé: matky, kněžka, věštkyně, věštící občas velmi drastickým způsobem. U kmene Kimbrů bíle oděné kněžky probodávaly zajatcům hrdla a podle krve stékající do připravené kovové nádoby věštily. Podle Strabóna roztínaly kněžky zajatcům břicha a věštily z jejich vnitřností. Podle Plutarcha věštily germánské ženy budoucnost z říčních vírů a z bublání potoků. Germáni totiž věřili, že v ženách je cosi svatého: někdy se jim klaněli jako skutečným živoucím bohyním. Například v 1.století n.l. byla za takové božstvo považována Veleda z kmene Brukterů a z toho titulu svému lidu vládla a byla uznávána široko daleko.

Mezi Germány působili i čarodějové a čarodějky, který prý měli moc zničit úrodu, vyvolat nemoc a hladomor. Noční shromáždění vedla bohyně Holda, manželka hlavního boha Wotana, její noční vyjížďky byly buď blahodárné, nebo – když se rozlobila – se měnily v divokou jízdu. Řítila se krajem na svém větrném oři, provázená valkýrami a duchy zemřelých, pustošila, loupila a požírala těla svých obětí. Totéž si prý dopřával i její manžel.

Tyto noční vyjížďky byly zřejmě předobrazem středověkého sabatu čarodějnic.

Všeobecně uznávanými magickými úkony byly seior a seidr. Seidr bylo rituální očarováni, které si kladlo za cíl uškodit nepříteli. Seidr pak byl zvláštní prorocký obřad, kdy věštkyně vystoupila na vyvýšené místo, zpravidla na skálu, a zpívala zaříkání, aby se uvedla do transu. Pak mohla komunikovat s duchy a ti jí odpověděli na otázky.

Germáni prý dali světu magické písmo, nazývané runy. Badatelé však hledají jeho základ v severoetruské abecedě. Toto magické písmo (užívané i dnešními čaroději) bylo možná právě tohoto původu, na což by ukazovalo 15 z 24 znaků futharku, který se ovšem vyvíjel. (viz. písmo) 

Nadpřizozené bytosti, aneb staří Slované

U starých Slovanů byla magie jediným způsobem poznávání světa, tajů přírody a lidského těla. Jejich svět se skládal z fantazií o různých nadpřirozených silách, což se vyskytovalo i u předchozích národů.

Snad jen u Slovanů se nerozvinula zvláštní kasta kněží jako strážců náboženských představ. Tím byl u Slovanů zpravidla sám náčelník kmene. Žrecové se objevili až později u polabských a pobalských Slovanů, což se stalo pravděpodobně pod vlivem křesťanství.

Staří pohanští Slované obohatili své náboženství spojené s magií, o některé nadpřirozené bytosti, jako jsou duchové zemští, horští, polní, vodní, jako byli rusalky, polednice, hejkalové – tuto sféru nižší démolatrie ovládli spíše čarodějové a vědmy, kdežto oběti bohům přinášeli a rituály řídili kmenoví a rodoví náčelníci.

České pověsti jsou plné takovýchto stvoření a mágů, kteří měli jejich svěcení na starosti.

Slované zavedli dokonce i rituály pro zahánění vlkodlaků, upírů a podobných monster, v něž bezmezně věřili. Každopádně folcklor slovanských národů je velice bohatý a i jeho magický základ. 

Středověk nejen o upalování

Na historii magie ve středověku se neblaze podílejí čarodějnické procesy, které jsem určitým způsobem chtěla dát na druhou kolej, ale bohužel byly ve středověku tak významné, že se historie magie v této době neskládá téměř z ničeho jiného.

Právě v této době se magie vrací zpět do doby egyptské, kdy se jako hlavní zdroj užívaly magické volty, které správně vyslány proti protivníkovi zaručili jeho zlomení a celkové neštěstí. K tomuto účelu se užívali speciální loutky, které byli oblečené a domácky pokřtěné, aby měli mnohem větší sílu a moc.

Musí se uznat, že právě ve středověku se rozmáhala bylinkářská tradice, která přetrvává do dnešních dob. Je to doba tzv. bab kořenářek, které plnily úlohy jakýchsi léčitelek. V této době jsou kulturními centry kláštery a později univerzity, duchovní život je určován pevnou vírou v božský řád, ale život lidí je poznamenán morovými ránami, rozdíly mezi chudými a bohatými, atd…Celá doba je zakotvena v pověrách, scholastice a náboženském dogmatu, což mělo za důsledek boj proti kacířům, mezi něž patřila i řada gnostických sekt a téměř úplné zapomenutí starého učení druidů. Do Evropy však pronikaly řecké a arabské čarodějnické rukopisy. Na příkaz kastilského krále Alfonsa X. (1221 – 1284) je z arabského originálu Ghajab al hakim (Cíl moudrých) pořízen překlad jedné z prvních evropských příruček čarodějnictví, Picatrix a téměř o sto let dříve se evropa seznamuje s Psellovým řeckým dílem o démonologii. Avšak Canon episcopi (cca 900) je již neblahou předzvěstí pozdějšího pronásledování čarodějnic.

Do křesťanské Evropy pronikla magická liturgie a spisy o magii vůbec dvěma cestami, v podstatě z téhož pramene, hélenizovaného Egypta, a to cestou řeckou a španělskou. Tato druhá, španělská cesta, vycházela z prostředí muslimského Španělska, odkud pronikl do křesťanské části Španělska a posléze do celé Evropy arabsko-řecký magický text, zvaný Picatrix. Seznámili se s ním i první dva autoři evropských učebnic magie, P. de Albano a H.C. Agrippa von Nettesheim. Spis obsahuje téměř všechna závažná témata teoretické i praktické magie a byl oblíbenou četbou císaře Rudolfa II. Tento středověký grimoár obsahuje mnohá filizofická témata a je jakousi příručkou helenistické magie. Spojuje magii teoretickou i praktickou s astrologií, protože oba tyto druhy magie mají astrologický základ. Zahrnuje také různá témata neoplatonské matafyziky. Není to bohužel spis systematický. Poprvé analyzoval toto dílo knihovník kardinála Richelieua E. Gaffarel (1650) ve své studii o perských talismanech. Název díla Picatrix patří zřejmě jeho autorovi, kterým mohl být autor knihy o pneumatických talismanech. Různé opisy Picatrixu jsou zachovány v řadě evropských knihoven.

Jednou z významných osob magie středověku byl vévoda gilles de Laval seigneur se Rais (Raiz nebo Retz 1404 – 1440), bretaňský maršál, jeden z vojevůdců, bojující na straně Johanky z Arku. Tento muž se ovšem zapsal do historie jako jedna z nejhroznějších postav černé magie. Byl mocný a bohatý, ale díky své rozmařilosti ohrozil své jmění. Proto si na svém zámku v Tiffauges vybudoval skvěle zařízenou alchymistickou laboratoř a začal shánět alchymisty po celé Bretani. Ovšem, když se vrátil z Itálie vévodův důvěrník, přivedl s sebou kněze Francesce Prelatiho, který okouzlil vévodu svými vědomostmi o alchymii. Ten tvrdil, že najde kámen mudrců s pomocí ďábla. Ovšem veškeré pokusy byli marné a tak donutil vévodu, aby se upsal ďáblu vlastní krví. Když selhal i tento pokus, obětoval vévoda Ďáblu chlapce a pak dalšího a dalšího. Až se začalo proslýchat, že děti vesničanů unáší zlý duchové. Ale objevovala se i podezření, že za vším stojí právě vévoda. Nyní jsou však dva názory na odhalení tohoto hrůzného činu. První má Eliphas Lévi, které zní poněkud jako pohádka o Modrovousovi. Když vévoda odcestoval do Svaté země, jeho žena se svojí sestrou začali prohledávat zámek, protože měli zlé tušení. Za kaplí ve věži našli tajnou komnatu a v ní kusy rozřezaného dítěte a hromadu kostí. Vévoda však neodjel daleko a tak našel svoji ženu na místě činu. Její sestra stačila utéci na cimbuří a přivolala družinu, ve které byli bratři těchto sester. A tak došlo k hrůznému odhalení. Druhý názor je takový, že Rais pobouřil šlechtu, když z kostela odvlekl jistého kněze, který skoupil jeho majetek a bretaňský vévoda Jean V. proti maršálovi začal sbírat důkazy. Rais byl zatčen a po prohlídce zámku byli nalezeny stopy hrůzných zločinů. Rais byl nejprve před soudem zpupný, ale později doznal, že děti obětované ďáblu nejprve sadisticky umučil a pak perverzně sexuálně zneužil. Za tento čin byl společně se svými společníky upálen 1440 na louce u Nantes.

Myslím, že nemusím příliš hovořit o nechvalně proslulých honech na čarodějnice, které trvali několik let a to po celé Evropě. Dokonce Evropané jsou těmito hony nechvalně proslulí.

Pronásledování čarodějnic a čarodějů katolickou inkvizicí i protestantskými církvemi si vyžádalo nesčetné množství obětí. Čarodějnictví bylo teology nazýváno „maleficium“ (konání zla) , a to za pomoci „čar“, tj. kouzel a ve spojení s ďáblem. Pouhé obvinění znamenalo odsouzení k smrti upálením, předtím bylo doznání vynucováno mučením. K tomu, aby byl někdo obviněn, stačilo málo, např. že nechodil často do kostela, ale i to, že chodil příliš často. Docházelo k četným vynuceným doznáním spojeným s udáváním druhých. Nikdo si nemohl být jistý životem. Církevní inkvizice se opírala především o Starý zákon, který přikazuje: „Čarodějnici nenecháš naživu.“ A tak se hony staly velkým bludem a davovým šílenstvím. U lovců čarodějnic, teologů, se zde zřejmě uplatňovala nevědomá nenávist vůči ženám, které čarodějnictví reprezentovaly a která zřejmě vyrůstala z transformace askezí potlačovaného sexu. Démonolog Francesco-Maria Guazzo (1608) zdůrazňoval, že fakt očarování lze nejlépe rozpoznat na pohlavních orgánech postižených zejména pak na neschopnosti uskutečnit pohlavní akt.

Mnohé procesy přinášely davové šílenství, kdy nejen oběť, ale i většina přítomných u soudu omdlévala pohledem na obviněného. Ten mohl být obžalován z kouzel, kterých se dopustil, aby někomu uškodil. Hlavním cílem byly hlavně ženy, které pro katolické inkvizitory představovali hřích sám. Ty byly většinou mučeny, dokud se nepřiznaly k obcování s ďáblem, o čemž svědčí mnohé zápisy od soudců a inkvizitorů. Ku této příležitosti byla vydána kniha s názvem „Kladivo na čarodějnice“, která přesně popisuje, jak vést hony na čarodějnice, jak je vyslýchat, dokonce i záznamy z mnohých výslechů a další potřebné informace.

Populární se stali francouzské procesy, při kterých byli obviňováni samotní katoličtí kněží. Oběti byli buď mladé dívky nebo jeptišky různých řádů. Většinou se však jednalo o podvrhy, kdy šlo pouze o uraženou ženskou pýchu, ale protože oběti vykazovali známky posedlosti (hanbaté pózy, neslušná mluva,…), byli uznány jako zločin a kněz skončil na hranici. Případů je několik a nebudu se tedy o nich zmiňovat. 

Renesance

V období renesance zaznamenala velký rozvoj víra v kabalu, tarot, astrologii a zejména alchymii.

Pro dějiny magie je významná především činnost florentské „platónské“ akademie v letech 1470 – 1490, tedy na přelomu období středověku a renesance. Jde především o rozvíjení přírodní filozofie podle, jak již napovídá název, Platóna, starověkého filozofa. Uplatňuje se zde i křesťanská kabala a mnoho hermetických spisů. Proto se také rozvíjí přírodní vědy jako astrologie, astronomie atd… To vše byl stavební kámen pro rozvoj teoretické či praktické magie. Zatímco první forma magie je klamem, protiřečícím křesťanskému náboženství a všem zákonům, druhá je ctěna všemi učenci a národy.

Florentská akademie se zasloužila o šíření neoplatonismu, nejvýznamnější představitel té doby Marsiglio Ficino (1433 – 1499) překládal Platónovy spisy do latiny. Jeho díla mají velký význam pro rozvoj hermetismu.

Giovanni Pico della Mirandola (1463 – 1494) spojoval neoplatinismus s křesťanskou kabalou, což ho nutně přivedlo k filozofické magii. Současně v období renesance se vivíjí přírodověda, která vrcholí v díle Giordana Bruna (1548-1600) v jeho pojetí „duše světla“. Tento autor je jeden z nejvýznamnějších filozofů renesance a také jeden z největších filozofů magie tohoto období, především svým dílem o přirozené magii. Od mládí byl pronásledován inkvizicí, pobýval ve Francii, Německu, Anglii, krátce i v Praze (kde předložil císaři Rudolfu II. „stošedesát tezí proti matematikům a filozofům této doby“). Živil se přednáškami z filozofie a přírodních věd, aby nakonec upadl do rukou inkvizice, která ho nechala, jako kacíře, upálit. Za života přednášel teologii a odmítl profesuru v Sorboně, protože to bylo spojené s návštěvami mší.

Další velkou osobností dějin magie této doby byl Thomas Campanella (1568-1639), známý většinou jen jako autor utopie Sluneční stát. Tento dominikán, který také studoval kabbalu a který byl obžalován, že studuje teologii s pomocí ďábla (když byl při jedné filozofické disputaci tázán, zda může být profesorem teologie ďábel, odpověděl pohotově, že může), napsal také De sensu rerum et magia (1620), jakož i spis o astrologii. Potíral aristotelismus a byl zapleten do politického spiknutí, takže odešel do Paříže, kde byl pod ochranou kardinála Richelieua a kde zemřel.

Italská magie se nejvíce zabývala přírodou, což dokazuje nespočet jmen lidí, kteří se touto stránkou zabývali. Velice významným je Gianbattista della Porta, nazýván klasik přírodní magie. Byl to učenec, který proslul dílem Magia naturalis (1589) vydaném v pěti svazcích., obsahující velké množství receptů, založených na magických účincích přírodnin. Obsahuje kromě toho recept na čarodějnickou mast, která byla hojně užívána k letu na sabatu.

Přesto je období renesance plné pronásledování kacířů a mnozí učenci položili za své názory život.

Avšak renesance je obdobím rozkvětu tzv. vysoké magie, o nějž se zasloužil opat Trithemius )1462-1516 – Johannes von Hardenberg). Tento velmi učený muž a ozdoba církve, považovaný za polyhistora, byl původně opatem kláštera ve Sponheimu, kde měl obrovskou knihovnu, avšak roku 1505 musel odtud odejít do jiného kláštera, kde se mohl nadále oddávat svým studiím. Trithemiovy spisy věnované magii vyšly většinou po jeho smrti, některé zůstaly dosud v rukopisech.

Je to doba slavného doktora Fausta, o kterém dosud nikdo neví, zda je skutečností, nebo jen snem autora.

Další jména, která stojí za zmínku jsou Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim, což byl žák opata Trithemia, narodil se 14.9.1486 v Kolíně nad Rýnem, pocházel z bohatého rytířského rodu. O okultní nauky se Agrippa zajímal již v mládí. Kolem roku 1510 napsal v Kolíně své stěžejní dílo o okultní filozofii, byl poznamenán neoplatonismem. Rád vyvracel a kritizoval vědu, například ve svém díle O nejistotě a klamavosti věd, za které byl nařčen z pohrdání vědou. Dalším byl Paracelsus, významný alchimista. Narodil se někdy v listopadu, asi roku 1493 ve Śvýcarsku. Jeho otec byl lékař. Paracelsus tedy také studoval medicínu. Medicínu té doby kritizoval. Paracelsus je především velkým metafyzikem přírody.

John Dee je záhadnou postavou dějin magie. Narodil se 13.7.1527 v Londýně v urozené rodině. Napsal významné spisy o matematice (1570) a námořní navigaci (1577), živil se kreslením námořních map. Dee se zajímal o praxi s magickými zrcadly, ale ve spolupráci s médii. Jedním z jeho médií byl známý Edward Kelley. Mnoho jeho evokací andělů je známo po celém světě. Z Kelleye se však vyklubal pěkný podvodník a proto také ukončil Dee s ním svoji spolupráci. 

Magie novověku

Dějiny magie novověku jsou velice rozmanité (zahrnují již renesanci), a proto se zmíním jen o hlavních představitelích.

Hrabě Saint-Germain patří mezi nejzáhadnější a nejkurióznější postavy 18. století. Byl spojován s elixírem mládí, protože tvrdil, že je Kristovým současníkem, barvitě líčil život v Babylónii a jeho věk nelze prý odhadovat na desetiletí, ale na staletí. Tvrdil, že žije více než 4000 let. Prý byl však obratný podvodník.

Hrabě Alessandro Cagliostro je jednou z nejpozoruhodnějších postav magie 18.století. Jeho život je stejně nejasný, jako život hraběte Sain-Germaina. Zabýval se vysokou magií a provedl pro Elisabethu von der Recke, která truchlina nad smrtí svého mladšího bratra, několik nekromantických operací, které ji měli přesvědčit o možnosti komunikace s duchem jejího mrtvého bratra.

Prováděl experimenty, při kterých chlapce potřel olejem moudrosti a pomocí modlitby ho zasvětil do jasnozřivosti. Pomazal jeho ruce magickým olejem. Po několika minutách chlapec přesně vylíčil to, co se skutečně stalo v jeho domově. „Co vidíš?“ptal se ho. Chlapec odpověděl, že vidí jeho sestru, jak se drží u srdce a vítá se s právě přicházejícím bratrem. Elisabetha toto potvrdila. Skutečně se tak stalo. Později byly s tímto chlapcem prováděny další povedené experimenty.

Eliphas Lévi je zván obnovitelem, protože opět zpřístupnil a obnovil magii. Eliphas Lévi byl zřejmě nejlepším vědcem magie v 19.století. Říkalo se o něm, že je především teoretik, ale vykonal několik magických evokací, dvě z nich při své návštěvě Londýna. Průběh jedné z nich v níž evokoval přízrak Apollonia z Tyany, je vcelku znám. Méně znám je případ evokace, kterou Lévi podnikl spolu s jistým anglickým knězem (Lévi ho označuje jako abbé). Kněz ho naléhavě prosil o evokaci „duchů střední sféry“, aby bylo zjištěno záhadné onemocnění jisté dámy, která byla přítelkyní abbého. Lévi se nejprve zdráhal, ale pak souhlasil. Předtím, než se dostavil do vzdáleného příbytku abbého, spěšně se vykoupal a oholil. Evokaci pak provedl v přítomnosti abbého a jeho sluhy podle klasických předpisů. Jednalo se v podstatě o operaci černomagickou. Vzduch v místnosti houstl až byl nedýchatelný, Lévi z posledních sil rozbil okno. Odpověď ducha na otázku, co je příčinou choroby oné dámy byla zlověstná, „lpí na tobě krev“. Lévi i abbé byli zděšeni, třetí osoba, která se účastnila evokace, ležela v mdlobách. Ale pak abbé pochopil smysl odpovědi, když na Léviho tváři spatřil zakrvácenou jizvičku, kterou si způsobil spěšným holením. Evokatér na sobě nesmí mít ani kapku krve. Dohodli se tedy, že evokaci zopakují za dvanáct hodin. Nyní to však byla evokace zcela černomagická, protože při ní vzývali démony. Ten podal odpověď „Batrachos“, což je řecké slovo pro žábu. Nyní přišli na to, že se jedná o jakési žabí kouzlo, kdy je žába pokřtěna jménem oběti, je nakrmena hostií a pak se nad ní vysloví formule prokletí. Potom je žába zabalena do látky ze šatu oběti a přivázány k ní vlasy oběti. Pak je tento „balíček“ zakopán v blízkosti oběti. Astrální tělo žáby se poté stává jakýmsi vampýrem, který vysává v noci z oběti krev. Lévi tedy neváhal, rozběhl se do domu dámy, která již dostala poslední pomazání a byla u konce svého života, balíček našel pod madrací. Toto očarování se zruší spálením balíčku a kouzlo se vrátí zpět k tomu, kdo ho vyslal. Lévi tedy balíček obřadně spálil a druhý den se dozvěděl, že dáme se již dostala z nejhoršího, ale náhle zemřela baletka Marie Bertinová a jedna příbuzná manžela oné předmětné dámy. Vraťme se však k jeho osudu. Jak soudí životopisci, po své primární politické angažovanosti se Lévi kolem r. 1852 stal mágem a po svých dvou zájezdech do Londýna a do Eberfeldu r. 1871, kde setrval několik měsíců u své žačky Marie Eberfeldové, žil trvale v Paříži. Jeho stáří bylo však nešťastné, trpěl bolestmi kloubů a nespavostí, zchudl, jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval a po návštěvě jednoho katolického kněze 31.5.1875 upadl do agonie a zemřel. Byl pochován na hřbitově v Ivry. Mezi jeho významná díla patří Dějiny magie.

Pascal Beverly Randolph se narodil 8.10.1825 v New Yorku jako nemanželský syn bílého otce a matky černošky (mulat- pro ty, co by to chtěli řešit). Prožíval neradostné dětství, kdy se o něj starala starší nevlastní sestra. Určitou dobu vystupoval jako spiritualistické médium za honorář. Brzy se však začal vážně zajímat o okultismus. Zajímal se především o sexuální magii, kdy tvrdil, že je exponent magicky inspirovaného erotismu. Měl velice volný život, zejména sexuální. Ovšem postaral se o velký rozvoj sexuální magie vůbec. Nečekaně se zastřelil 29.7.1875 v Toledu ve státě Ohio, od mládí prý trpěl depresemi.

Velice se v tomto období rozvíjí Rosekruciánství (od začátku17.století), podobné zednářským lóžím, zakotvené v hermetismu a kabbale.

Dále se však významně rozvíjí spiritismus a satanismus, o kterém se budu zmiňovat až v kapitole o druzích magie.

Řád orientálního templu vznikl v místě Rakouska-Uherska a zabýval se především spiritismem na rozdíl od Hermetického řádu Zlatého úsvitu, jehož nejvýznamnější postavy jsou William Wynn Westcott, Allan Bennet a Aleister Crowley. Aleister Crowley se zajímal především o magické evokace, zejména po tom, co mu jeho psychicky poněkud labilní manželka Rosa v jakémsi transu stále opakovala „očekávají tě“ a posléze „ten, kdo tě očekává je Horus“, když se jí však zeptal, kdo to je, nevěděla to. Vše se objasnilo až při společné návštěvě muzea, kdy Rosa přiběhla k jednomu z obrazů se slovy „Tady-tady je!“ Crowley přistoupil k vitríně, na niž Rosa ukazovala a tam na dřevěné stéle z období 26.dynastie byl obraz Hóra a měl muzejní číslo 666. Crowley strnul, bylo t očíslo apokalyptické „bestie“, vzpomněl si, že ho tak označovala jeho matka. Uvědomil si tedy, že Rosa bude nejspíše médium a provedl s ní evokaci Hóra, která byla úspěšná. To bylo v roce 1904. Přesto jeho místo v magii je určeno především jeho sexuálním pojetím magie, o čemž se budu též zmiňovat v kapitole o druzích magie.

Mezi osobnosti magie dvacátého století patří například Gregor a. Gregorius nebo Gustav Meyrink.

Dnes se prý dle pana Nakonečného blíží úpadek, protože v nás již nejsou západní kořeny. Dle mého názoru se naopak rozvíjí hned několik druhů magie, ale nenajdeme tak významné osobnosti, jako byl například Lévi a další.